Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

3.9.2009 0:00 - 22.9.2009 0:00

PĚT STATEČNÝCH FAMÁKŮ

– nová generace české animace Výstava z děl Michala Žabky, Václava Švankmajera, Noro Držiaka, Jana Bubeníčka a Davida Súkupa v Českém centru Budapešť.

 

 

Výstavu zahájí: Géza M. Tóth a Václav Švankmajer

 

Od 3. do 22. září 2009 bude České centrum v Budapešti hostit výstavu s názvem Pět statečných famáků – nová generace české animace, jež byla představena v lednu v New Yorku a po krátké zastávce v Praze ji v rámci „Předsednického programu“ mohli či budou moci zhlédnout také návštěvníci Českých center v Bukurešti, Budapešti, Košicích, Vídni, Paříži a Sofii.

 

Nevšední výstava českých režisérů, výtvarníků a tvůrců animovaných filmů Michala Žabky (1965), Václava Švankmajera (1975), Noro Držiaka (1974), Jana Bubeníčka (1976) a Davida Súkupa (1974), které spojuje studium na katedře animované tvorby na pražské FAMU, je určena dětem i dospělým. Součástí expozice jsou loutky, kulisy, kostýmy, rekvizity a výtvarné návrhy. Vše je doplněno fotografiemi z filmů, ze zákulisí jejich natáčení a filmovou projekcí.

 

 

Úvod ke katalogu výstavy Pět statečných famáků a portréty jednotlivých umělců od Jiřího Kubíčka:

 

Pět statečných famáků

Michal Žabka, Václav Švankmajer, Noro Držiak, Jan Bubeníček, David Súkup. Co spojuje tyto mladé a úspěšné muže? Je to katedra animované tvorby na pražské FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění), kterou  tito nevšední a osobití umělci koncem minulého a začátkem tohoto století vystudovali.

FAMU, největší česká vysoká filmová škola, založená v roce 1946, vychovávala tvůrce hraných a dokumentárních filmů, scenáristy, kameramany, producenty, mistry zvuku i střihu, avšak médiu animace dlouho odolávala. Teprve v roce 1990 byla založena katedra animované tvorby, u jejíhož zrodu stál klasik české a světové animace prof. Břetislav Pojar, dramaturg a scenárista Jiří Kubíček a výtvarník a tvůrce videoartu Radek Pilař.

Bylo to v době kdy celá česká kinematografie, tedy i animovaná, byla privatizována. Dnes již není žádným tajemstvím, že to byla privatizace nepovedená a zpackaná. Jejím důsledkem bylo, že se dobře fungující uzavřený systém kinematografie rozpadnul na jednotlivé podniky filmové tvorby, distribuce a zahraničního obchodu, které mezi sebou přestaly spolupracovat a začaly si navzájem konkurovat ve snaze zajistit si co nejlepší „místo na slunci“. Česká kinematografie se během velmi krátké doby zhroutila. Paradoxně nejhůře dopadnul právě proslulý a mnoha úspěchy proslavený animovaný film. Zrušením dekretu 50/1945 prezidenta Beneše, který předepisoval, že „filmové představení se skládá z filmového týdeníku, krátkého filmu a celovečerního filmu“, ztratil jakoukoli oporu v legislativě. Tím „krátkým filmem“ byl totiž myšlen především krátký animovaný film. Jakmile zmizel z kin, přestal i důvod ho točit. Celá devadesátá léta tedy probíhala ve znamení těžkého úpadku české animované tvorby a postupného rozpouštění velkých tradičních studií do malých, často rodinných ateliérů.

Tato neblahá skutečnost měla ovšem i svá pozitiva. Protože velcí mistři animace nemohli točit filmy, začali učit na uměleckých školách. I na FAMU. A, tak jak postupně ztrácela význam umělecká tvorba velkých studií, nabývala ho tvorba studentů. Čeští studenti převzali od profesionálů a svých pedagogů štafetový kolík animovaného umění.

Celá devadesátá léta probíhala na katedře animace ve znamení tvorby a ladění studijních plánů, ověřování systému praktických cvičení a, což bylo velmi důležité a pro další vývoj katedry maximálně významné, i ve znamení materiálního zabezpečování tvorby animovaných školních cvičení. Animovaný film je totiž obor, který se neobejde bez řady speciálních zařízení, určených pouze a jedině pro animaci. Jsou to především speciální kamery umožňující záznam „okénko po okénku“, speciální trikové stoly, reflektory, ale i nákladné kloubové kostry loutek, které je velmi obtížné získat a spousty dalších drobných, nicméně důležitých artefaktů.

Michal Žabka, Noro Držiak, Václav Švankmajer, Jan Bubeníček i David Súkup přišli na FAMU v rozmezí let 1994 a 1996 a zažili tedy ještě pionýrské období katedry a období její stabilizace. V té době měla katedra k dispozici pouze dvě učebny v hlavní budově FAMU v Lažanském paláci a malý ateliérek pro natáčení praktických cvičení ve Studiu FAMU, které však bylo vybudováno především pro natáčení hraných filmů a s animací se v něm nijak nepočítalo. Možná právě tyto těžké a stísněné podmínky způsobily neobvyklé sblížení tehdejších studentů se svými profesory. Mezi jednotlivými ročníky jakoby nebyly žádné hranice, studenti si vzájemně pomáhali a informovali se o svých plánech. Bezpochyby i cítili, že jsou to nyní oni, kdo přebírá odpovědnost za další vývoj českého animovaného filmu. Tyto, a jistě ještě mnohé další faktory, vedly k pocitu generační sounáležitosti a k potřebě dát o sobě vědět jako o nově nastupující generaci české animace. Našich „pět statečných famáků“ spolu s dalšími třemi „souškoláky“ vytvořilo silnou osmičku, která se rozhodla manifestačně realizovat celovečerní film složený z osmi na sebe navazujících povídek, se symbolickým názvem „Osm“. Vznikl pozoruhodný scénář, který získal grant Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. K jeho realizaci, bohužel, nedošlo. Pro studenty to bylo přece jen příliš „velké sousto“, které nebylo možné „spolknout“ při splnění ostatních studijních povinností a nikdo ještě neměl tolik producentských zkušeností, aby byl schopen zajistit financování a organizaci výroby tohoto náročného filmu. Přesto však „Osm“ zůstává impozantním a obdivuhodným tvůrčím činem mladých českých animátorů.

 

Michal Žabka

„Služebně“ i fakticky nejstarším studentem naší „pětky“ byl Michal Žabka. Na katedře animace studoval v letech 1994 – 2000. Přišel na FAMU již jako zkušený animátor. Měl za sebou absolutorium dvouleté Vyšší odborné školy filmové ve Zlíně, kde během studia vytvořil tři animované filmy, nezanedbatelnou byla i jeho zkušenost z divadla v Liberci, kde pět let pracoval. Na FAMU na sebe upozornil hned v 1. ročníku, když na soustředění nových studentů všech kateder, které každoročně probíhá v Poněšicích, natočil spolu s Václavem Švankmajerem kratičký pixilovaný filmeček „Na houbách“, který zvítězil na improvizovaném minifestivalu mezi všemi ostatními tehdy natočenými cvičeními. Pro Michala Žabku byl od počátku charakteristický jeho vyhraněný smysl pro šťavnatý a rustikální humor, projevující se především v mezilidských vztazích. Tyto vlastnosti se plně projevily v jeho prvním „velkém“ filmu, jímž byl bakalářský loutkový snímek 3. ročníku „Babalón“. Tato moralita, v níž je naruby obrácena role muže a ženy v rodině, zaujala nejen diváky na českých festivalech, ale odnesla si ceny i z festivalů na Taiwanu, v New Yorku, v Lodži a Hirošimě.

V 1. ročníku magisterského studia je hlavní praktickou prací cvičení nazvané „Animace a herec“, kde je úkolem studentů nějakým způsobem skloubit animaci s hrou živého herce. Často volí metodu tzv. pixilace, kde se s živým hercem zachází jako s neživým objektem, jako s loutkou. Jeho hra není natáčena kontinuálně, normálně běžící kamerou, ale jako v animaci, okénko po okénko. Tuto metodu zvolil i Michal Žabka pro svůj film „Ze života sněhuláků“, v němž animoval krom lidí i sněhuláky vytvořené z pravého sněhu. Zima roku 1998, kdy byl film natáčen, byla však abnormálně mírná a sněhuláci Michalovi doslova roztáli pod rukama, dříve než je stačil všechny natočit. Po sisyfovské práci tak na vlastní tělo okusil mnohdy tragické záludnosti filmařského řemesla.

Vše si vynahradil při svém absolventském filmu „Prasavci“, opět loutkovém, kde se vrátil ke svému osobitému „vztahovému“ humoru. Tentokrát ovšem nikoli mezi lidmi, ale mezi prvními savci na této planetě, nápadně připomínající dnešní myši. „Prasavci“ jsou jakýmsi filmovým apokryfem, vysvětlujícím proč vymřeli dinosauři a přežili savci. Jsou dodnes jedním z nejúspěšnějších filmů studentů katedry animace, když byli vybráni na několik desítek mezinárodních festivalů a odnesli si významné ceny z portugalského Espinha, z Hirošimy, Melbourne, Rio de Janeira a z Francie.

Nejbližšími pedagogy Michala Žabky na FAMU byli především Pavel Koutský, od něhož převzal dynamiku a nadsázku v animaci a prof. Břetislav Pojar, který mu odhalil mnohá tajemství filmové loutky.

Po ukončení FAMU se Michal Žabka stal uznávanou osobností v oblasti animované reklamy. Zachoval si však svou nezávislost a jako režisér, animátor, výtvarník a scenárista spolupracuje s několika českými studii. Umístil se na 3. místě v soutěži na scénář nového animovaného filmu, vypsané mezinárodním festivalem AniFest, a tento scénář realizoval pod názvem „Paní G“. Divákům AniFestu v Třeboni se tento film líbil natolik, že mu dali svou cenu. Ve studiu Laboratoře Alkay natáčí Michl Žabka sérii večerníčků „Tři prasátka“, což bude první český večerníček natočený 3D počítačovou animací. A ve studiu Animation people pracuje spolu s Břetislavem Pojarem, Davidem Súkupem a dalšími režiséry na přípravách celovečerního filmu „Autopohádky“.

 

Václav Švankmajer

Spolužákem Michala Žabky byl i Václav Švankmajer. Ten si studium na FAMU opravdu užil. S přestávkami, které mu umožnil studijní řád, na ní pobyl bezmála 10 let. Na jeho bedrech spočívalo těžké břímě slavných rodičů Jana a Evy Švankmajerových. Brzy se však ukázalo, že sice podědil rodinné švankmajerovské geny, nicméně je tak silnou tvůrčí osobností, že ho příklad otce a matky nijak nezatěžuje, ba naopak, otvírá mu dveře do poněkud jiného světa, v němž také panuje imaginace, fantasknost a surrealismus, ovšem viděný poněkud jinýma očima.

Prvním výrazným dílem Václava byl jeho bakalářský film „R.Y.B.A. 073“, pozoruhodně výtvarná černobílá punková úvaha o zmechanizovanosti světa. Podobné téma rozvinul i ve svém klauzurním filmu 1. magisterského ročníku „Test“, v němž, spolu se známým hercem Tomášem Hanákem nechal obživnout i crush-testové zkušební figuríny. Tento film nominovala FAMU do soutěže na studentského Oscara, kam se dostal až do té nejužší nominace. Krom toho dostal „Test“ jednu z významných cen ve Wiesbadenu a na dalších festivalech.

Mistrovským dílem Václava Švankmajera byl však jeho bezmála půlhodinový loutkový absolventský film „Světlonoš“, na němž pracoval v rodinném studiu Athanor bezmála pět let. Smísil v něm středověkou legendu a mýtus s žánrem fantasy, přičemž použil i některé postupy z počítačových her. Vytvořil pozoruhodné a originální dílo, udivující vynikající atmosférou, dokonalou animací a důmyslným výtvarným řešením. Za tento film si Václav odnesl nejen Kristiána z Febiofestu za nejlepší český animovaný film roku 2005, ale i Cenu za nejlepší animovaný film Fresh Festu v Karlových Varech, Cenu poroty krakovských studentů a Cenu z Mezinárodního festivalu animovaných filmů v Koreji.

V současné době spolupracuje Václav Švankmajer především se studiem Bionaut film, kde připravuje svůj vlastní celovečerní povídkový film „Podivný víkend“. První povídka s názvem „Čarodějka“ by měla být dokončena v roce 2009. Protože je velmi dobrý a osobitý výtvarník, věnuje se volné tvorbě, jak grafické, tak olejomalbě. Příležitostně vystavuje v různých českých galeriích, pracuje pro soukromé sběratele a zúčastňuje se skupinových výstav českých a slovenských surrealistů.

 

Jan Bubeníček

přišel na FAMU v roce 1995. Dříve než s úspěchem prošel náročným sítem přijímacích zkoušek, pracoval dva roky ve slavném Studiu Bratři v triku, kde jeho vysoká postava vysoko vyčnívala nad skupinu tamějších koloristů. Řemeslo animace mu tudíž nebylo při vstupu na školu neznámé a praxe ve studiu kresleného filmu se mu výborně hodila, neboť první dva roky jsou na katedře animace zasvěceny především kreslenému filmu.

Jan Bubeníček na sebe upozornil již ve druhém ročníku, když vytvořil dva malé kreslené filmečky „Na draka“ a „Hurrráá na princeznu!“, v nichž již jasně ukázal, co bude v budoucnosti jeho doménou. Je to dynamická a zkratkovitá animace, vytvářená s ohromným smyslem pro humor a zkratku.

Tyto kvality osvědčil i ve třetím bakalářském ročníku, kde přešel z péče Pavla Koutského do „dílny“ Břetislava Pojara. Ve svém bakalářském filmu použil málo frekventovanou techniku poloplastického filmu, jejímž jedním z duchovních otců byl právě profesor Pojar. Film „Ludvíkova hlídka“ oplývá rovněž lehkým sympatickým humorem a velkým smyslem pro nadsázku a zkratku.

Jan Bubeníček se nikdy netajil tím, že práce s živým činoherním hercem je mu cizí a že se v budoucnu rozhodně nemíní stát režisérem hraného filmu. Proto ve cvičení 1. magisterského ročníku Animace a herec využil možnosti použít živého herce nikoli před kamerou, ale za ní a natočil čistě kreslený film, ovšem s komentářem nemluveným profesionálním hercem. Byl jím vynikající Petr Nárožný a film se jmenuje „Tři Fuové“. Vznikl na základě nonsensového textu Ivana Wernishe o třech čínských bratrech, kteří pěstují hodnostářské čepice a jezdí je prodávat na trh do města na hřbetech svých žen. Honzovi Bubeníčkovi byl blízký absurdní Wernishův humor, který se mu podařilo přetransponovat do pohyblivých obrázků na filmové plátno.

V absolventském filmu to Jan Bubeníček zkusil s klasickou filmovou loutkou. Jeho „Pirát“ má úctyhodných 18 minut a vznikl již v profesionálním studiu Eallin animation, které Jan založil v roce 2000 spolu s dalšími studenty katedry animace Noro Držiakem a Davidem Súkupem (viz níže) a producenty Martinem Hovorkou a Lukášem Skalníkem. „Pirát“ má bohatý epický děj, překvapivou „černou“ pointu a i on je nabit charakteristickým „bubeníčkovským“ humorem, jemuž nic lidského není cizí. „Pirát“ vyhrál v roce 2002 Festival FAMU a byl poctěn cenami za nejlepší studentský animovaný film v Karlových Varech a Cenou Hermíny Týrlové za nejlepší film mladého tvůrce na Mezinárodním festivalu ve Zlíně.

V roce 2003 Jan Bubeníček studio Eallin animation opustil. Přešel do největšího a nejvýznamnějšího českého postprodukčního studia UPP, kde začal pracovat jako digital matte painter a postupně se stal vynikajícím 3D animátorem a vedoucím celého oddělení 3D. V současné době zastává vysokou funkci 3D supervizora a spolupracuje na realizaci filmů předních evropských i amerických režisérů. Málokdo ví, že v Janovi Bubeníčkovi máme jednoho z nejlepších evropských 3D animátorů.

 

Noro Držiak

Noro Držiak, podobně jako Michal Žabka, měl při vstupu na FAMU za sebou studium na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně, kde natočil tři studentské filmy a patřil k výrazným talentovaným absolventům této střední školy.

Ve 2. ročníku zazářil kresleným filmem „Skřítci“, v němž antropomorfizoval lidské smysly do bizarních, výtvarně pozoruhodných postaviček skřítků.

I na Noro Držiaka měl velký vliv profesor Pojar. Není proto divu, že pro svůj bakalářský film zvolil náročnou techniku loutkové animace. Svůj desetiminutový film „Velký kýchač“ natáčel v neuvěřitelně stísněných podmínkách katedrálního ateliéru ve Studiu FAMU. Nikdo by nevěřil, že tento vizuálně nesmírně náročný a propracovaný snímek, který lze klidně označit jako velkofilm, natočený s obrovskými dekoracemi a permanentně pohyblivou kamerou, mohl vzniknout v tak stísněných podmínkách. Doslova se projevilo pravidlo, že „v omezení poznáš mistra“. Film měl neopakovatelnou premiéru v nabitém artovém kinu Aero v Praze a jeho kvalit si povšimli především na amerických festivalech. V Portlandu získal hned dvě ceny (za nejlepší animaci vůbec, za nejlepší animační styl a nominaci za hudební partituru (Emil Viklický)) a v Houstonu, kde obdržel platinovou cenu za nejlepší film ve své kategorii.

Pro cvičení 1. magisterského ročníku Animace a herec připravil Noro scénář s autobiografickými prvky „Cukrový dom“, jeden z nejlepších, které na katedře animované tvorby po dobu její existence vznikly. Při realizaci se však ukázalo, že je natolik realizačně náročný, že ho v omezených školních podmínkách nelze plnohodnotně natočit. Výsledný film bohužel nedosáhl vynikajících kvalit scénáře. Zřejmě na to měla vliv i skutečnost, že v době realizace měl Noro Držiak spoustu starostí s nově založeným studiem Eallin animation. Přesto patří k nejvýraznějším absolventům katedry animace.

Už během studia začal Noro pracovat v Eallin animation na reklamách, storyboardech a videoklipech jako režisér, výtvarník a animátor. Připravoval loutkový seriál „Profesor No“, kombinovaný s 3D animací, který se tehdy z finančních důvodů nenatočil a dodneška čeká na svou realizaci. Koncem roku 2002, stejně jako Jan Bubeníček, ze studia Eallin animation odešel a na konci roku 2003 založil animační a postprodukční studio Tobogang, kde dodnes pracuje na nejrůznějších projektech komerčního i nekomerčního charakteru s Michalem Žabkou, Janem Bubeníčkem, Davidem Súkupem i dalšími absolventy katedry animace na FAMU. V současné době se právě v Tobogangu připravuje natáčení celovečerního filmu podle komiksu Jana Rudiše „Alois Nebel“ (režie Tomáš Luňák), kde má Noro Držiak na bedrech supervizi animace a speciálních efektů. Současně je výtvarníkem celovečerního animovaného komiksu „Extáze 2“ scenáristky a režisérky Olgy Dabrowské.

 

David Súkup

David Súkup má s Norem Držiakem leccos společného. I on je ročník 1974, i on vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně, i on nastoupil na FAMU v roce 1996 a i on je jedním ze zakladatelů studia Eallin animation.

Na katedře animace poprvé zazářil v roce 1998. Jedna z francouzských vysokých uměleckých škol tehdy vyprovokovala společný projekt s AMU (Akademie múzických umění), jehož podstatou byla vzájemná spolupráce studentů animace a studentů hudební kompozice. Animátoři vymysleli a natočili krátký film a studenti - hudebníci ho ozvučili. David tehdy vytvořil kratičký black-out „Dopis“, v němž s patřičnou dávkou černého humoru ukázal, jak si Santa Claus ohřívá ruce na ohníčku z tisíců přání, které mu děti z celého světa posílají.

Ve stejném duchu pojal David Súkup i svůj absolventský bakalářský film „Světlo“. Na něm už spolupracoval, jako většina jeho spolužáků, s profesorem Pojarem. Byl to tedy film loutkový. Absurdní bujará hra dvou brášků, žijících kdesi u severního pólu, se světlem řinoucím se z žárovky se líbila nejen u nás v Česku, ale i leckde ve světě. „Světlo“ tak bylo oceněno na významném festivalu KROK na Ukrajině, v Tel Avivu i na festivalu Etiuda v Krakově.

V 1. magisterském ročníku se Davidu Súkupovi zalíbila kombinace hry živého herce s animací. S použití této techniky natočil film „Mechanika“, v němž, s patřičnou dávkou nadsázky, absurdity a ironie ukázal, jak by mohl vypadat svět, v němž by předměty denní potřeby jako vodovod, lednička, vařič, atd. fungovaly pouze po vhození příslušné mince.

Kombinace animace s živou akcí herce zaujala Davida natolik, že ji použil i ve svém absolventském filmu „Strom“, v němž se absurdním způsobem řeší absurdní spor o vlastnictví urostlého stromu.

Po skončení studia pracuje David Súkup především ve svém mateřském studiu Eallin animation, kde připravuje seriál vlastních večerníčků, ale nevyhýbá se ani reklamám. Pro Českou televizi natáčí další večerníčkový seriál „Králík Fiala“ a připravuje se na režii jedné z povídek připravovaného celovečerního filmu „Fimfárum 3“. Spolu se svým profesorem Břetislavem Pojarem, Michalem Žabkou a dalšími tvůrci pracuje na přípravách dalšího celovečerního povídkového filmu „Autopohádky“.

 

 

Místo konání:

Szegfű u. 4.
1063 Budapešť
Maďarsko

Datum:

Od: 3.9.2009 0:00
Do: 22.9.2009 0:00

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala