Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

O nás v médiích

21. ročník Mezinárodního festivalu knihy

21. ročník Mezinárodního festivalu knihy, kterého se účastnili tři čeští autoři, se v hlavním městě Maďarska konal od 24. do 27. 4.


Na pozvání Českého centra v Budapešti a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky přijíždějí ve čtvrtek odpoledne zpožděným vlakem z Prahy Kateřina Tučková s Tomášem Zmeškalem, které čekají tři perné dny. Na Filozofickou fakultu domácky vyhlížející budapešťské univerzity Eötvös Loránd Tudományegyetem (ELTE) je přiváží programový vedoucí centra Róbert Gál. V útulné studovně katedry slovanských jazyků na ně již netrpělivě čeká kroužek studentů, pedagogů i lidí mimo univerzitu zajímajících se o českou literaturu.

„Poznáváš to?“ ptá se Kateřina Tučková Tomáše Zmeškala, který krátce po přivítání listuje maďarským překladem svého Milostného dopisu klínovým písmem, jenž vyšel zhruba před půl rokem. „Já to velmi pečlivě kontroluju,“ odpovídá osmačtyřicetiletý spisovatel s úsměvem.

„Když se vyznáte v chetitštině…“ odtuší vedoucí oddělení bohemistiky na katedře slovanských jazyků Oleg Fedosov.

„Je to podobné jako v Řecku, kde jsem také nerozuměl jedinému slovu v úryvku, který přeložili pro tamní prezentaci,“ vzpomíná Zmeškal.

Na seanci je přítomna překladatelka knih obou dvou autorů, usměvavá Csoma Borbála, absolventka jiného bohemistického pracoviště, které do předloňska působilo na Katolické univerzitě ve městě Piliscsaba nedaleko maďarské metropole (Pázmány Péter Katolikus Egyetem). „Tomášovu knihu mi k překladu nabídlo nakladatelství Typotext. Po přečtení prvních tří kapitol jsem se rozhodla, že se knihy ujmu,“ svěří se sympatická Maďarka.

Když se k otázkám na autory nemají studenti, začnou se jich Zmeškal s Tučkovou sami ptát, co je přivedlo ke studiu našeho jazyka. Odpoví jen studentka původem ze Slovenska a Oleg Fedosov podotkne, že pro studenty je čeština dobrodružstvím, ačkoli nikoli jednoduchým. „Naši katedru tvoří pestrá společnost: já jsem Rus, je tu Polka, Maďar, ale všechny nás spojuje láska k češtině.“

Na stole v místnosti, kde se diskuze odehrává, leží čerstvý Reflex s článkem Kateřiny Tučkové, která v něm operuje mimo jiné s termínem Emila Hakla z letošního předávání Magnesia Litery, „rohlíkovou republikou“, a to v souvislosti s tím, jak se rozhoduje o vedoucích postech v českých institucích jako Ústav pro studium totalitních režimů nebo Národní galerie. „To nevíte, jak to chodí v Budapešti,“ pousměje se lingvista Fedosov, který poté ocení přítomnost chladného a odosobněného jazyka referentů ve spisech StB, ale i dialektu a zaříkávání v Žítkovských bohyních.

Tomáš Zmeškal naváže s tím, že k Milostnému dopisu také zkoumal archivní materiály spojené s padesátými lety a zaujalo ho, že vzpomínky a paměti, zachycené např. v Motácích nezvěstnému Karla Pecky, většinou popisují fakta velmi neemocionálně. Hovory s pamětníky při psaní využívají oba dva autoři. Podle Kateřiny Tučkové se hodně liší ženy a muži, kteří se snaží své emoce potlačit. Tomáš Zmeškal má naopak zkušenost, kdy se muži, s nimiž mluvil, často po chvíli velmi otevřeli, „až si někdy člověk říká, že mu to stačí.“ Podle autora tak závisí na pohlaví tazatele a zpovídaného: muži se před ženami jen tak nerozbrečí.

Někdo se ptá, co autoři zrovna píšou: Kateřina Tučková se svěřuje, že před měsícem odevzdala dizertaci, Tomáš Zmeškal má čerstvě vydanou novou knihu Sókrates na rovníku. Oba dva tak spíše odpočívají; dá-li se tak ovšem charakterizovat život profesionálního spisovatele, který má před sebou několikadenní program v jedné z evropských metropolí.

Róbert Gál na závěr diskuze říká, že akce jako tato mají za cíl srazit velkou disproporci mezi tím, jak známí jsou v Maďarsku kultovní autoři jako Hrabal, Kundera či Škvorecký, a jak málo se oproti tomu ví o zajímavých spisovatelích tvořících u nás v současnosti. Kateřina Tučková podotýká, že velkou zásluhu na popularizaci mladých, nejen českých autorů má Éva Karádi. „V nakladatelství Kalligram vyšla Gerta nejen na doporučení Jana Nováka, ale i díky tomu, že v časopisu Lettre, který Éva vede, z ní vyšel úryvek. Navíc jsem se s ní několikrát potkala v rámci jejích seznamovacích akcí mladých umělců Visegrádu a musím říct, že je to skutečně významná organizátorka a pomocnice.“ 

Dómy a brožury

V pátek prší. Zatímco na Filozofické fakultě ELTE probíhá už od rána čtvrtý ročník konference mladých slavistů, přičemž o obtížnosti překládání české literatury do maďarštiny mluví Flóra Peťovská a reprezentaci fenoménu bohyň ve fikci a folklóru, především ve třetí knize Kateřiny Tučkové, se věnuje Zuzana Vyskočilová, diskutují od dopoledních hodin autoři z různých evropských zemí v nové budově uvnitř veletržního areálu Millenáris nazvané Európa Pont.

Mezi čestným hostem letošního ročníku, finskou autorkou Sofi Oksanen, a úctyhodným maďarským spisovatelem Györgym Konrádem, sedí v prvním bloku nazvaném 25 let bez železné opony David Zábranský, který přijel včera večer na pozvání nakladatelství L´Harmattan, jež mu právě vydalo maďarský překlad jeho debutu Slabost pro každou jinou pláž. Když dostane sedmatřicetiletý autor slovo, pozastaví se nejprve nad tím, že se o konci totalitarismu ve východním bloku Evropy mluví jako o tématuještě po čtvrtstoletí a hlavně že z něj skutečně stále odvozujeme národní i individuální identitu. „Dřív jsme chtěli na Západ, ale ukazuje se, že úplně to není možné, že je v nás vepsáno něco, čím jsme vklíněni mezi Západem a Východem, a že tak pojem Střední Evropy má svůj význam; snad jde právě o to místo, kde stála zeď. Když jsem sem včera jel vlakem, ptal jsem se sám sebe, zda jsem v tomto zvláštním meziprostoru šťastný, a musel jsem si odpovědět, že ano, že si nedokážu představit své místo někde jinde.“

Některý ze spisovatelů v reakci na Zábranského příspěvek nadhodí, že je škoda, že se středoevropské státy k sobě mají jako rivalové, což znemožňuje hledání jejich souvislostí, podobností a vytváření společné identity, a diskuze vedená vesměs v dnešní lingua franca, angličtině, pokračuje. Po jejím skončení s Davidem přeskáčeme pár kaluží a jdeme si sednout do nedalekého pubu. Autor rozvíjí nastolené téma u vychlazené stelly: „Pětadvacet let je neuvěřitelně dlouhá doba, nicméně se vlastně asi nic nezměnilo, když stále nemůžeme najít nic jiného, od čeho bychom se mohli odrazit k diskuzi. Ta jistá ideologická statičnost je paradoxní vzhledem k tomu, nakolik dynamicky žijeme, to ale asi spíš díky technologiím než duchu doby. Líbilo se mi, když se Konrád a jeho spolubojovník, spisovatel János Háy, rozhovořili o dílech středoevropských autorů jako Kundera. Komplexita a paradoxnost Střední Evropy mi vyhovuje, protože jde mimo jiné o sféru komična. Po revoluci jsme chtěli zvážnět, expandovat na Západ, ale moc nám to nešlo a stále nejde. Jedinými výsledky jsou evropské brožury a dómy, jako byl ten, kde se odehrávala ta učená diskuze. Skutečný život jde ovšem dál po kolejích vyšlapaných asi ještě za Rakouska-Uherska.“

Ptám se s trochou potměšilosti, jak se David sám v jednom z těch „dómů“ cítil. „To je samozřejmě velké téma,“ napije se. Do odpovědi se mu moc nechce, ale nakonec se rozhovoří: „Ti, kdo jsou trochu při smyslech, odloží brožury a po splnění plánu z těch dómů odejdou na pivo a zasmějí se tomu. Důležité ovšem je, že jdou spolu, a možná se jim nakonec tu Evropu skutečně podaří vybudovat. Má to podobnou dynamiku jako teambuilding, na který vždycky všichni pokoutně, ale jedním hlasem žehrají, čímž nakonec paradoxně ten tým vznikne.“ 

Namítám, že záměrem Unie, která iniciuje a podporuje akce, jako je právě tato, nicméně je učinit spisovatele jedny z hlavních mluvčích evropské integrace. David je ale k případnému výsledku tohoto cíle skeptický. „To mohou dělat intelektuálové, ale spisovatel se dívá na svět umělecky, jde za první plán, pokud ne přímo středoevropsky, s komickým zápalem, tak aspoň komplikovaně, po západním způsobu, filozoficky. Jakýsi podvratný mechanismus by měl být součástí každého spisování. My tu nejsme proto, abychom budovali Evropskou unii, ale proto, abychom se jí smáli. A tím možná tu vizi posouvali dál,“ uvažuje spisovatel, zatímco platíme a vracíme se do dómu, kde v dalším panelu figurují i Tomáš Zmeškal s Kateřinou Tučkovou.

Do knihkupectví na hermelín

Moderátor András Forgách se v diskuzi nazvané Evropa z globální perspektivy Tomáše Zmeškala ptá na jeho vztah k Evropské unii. „Já jsem se jednou otázal svého asijského kolegy, učitele angličtiny, odkud je, a on že z malého čínského města, kde žije jenom 6 000 000 lidí, z velmi malé provincie čítající 60 000 000 obyvatel. Myslím si, že když my žijeme v tak malé provincii jako Česká republika, bez Evropské unie nic nedokážeme,“ odpoví autor.

Moderátor se dále zajímá, zda se Tomáš Zmeškal necítí vzhledem ke svému původu trochu schizofrenicky. Spisovatel říká, že představa, že se identita dědí po rodičích, je romantická; hlavní ztotožnění probíhá v konfrontaci s rodnou zemí a užívaným jazykem. Forgách se dále autora, který se nedávno vydal po stopách svého otce z Konga, ptá, jak v Africe vnímají současný vývoj v Evropě. Tomáš Zmeškal odpovídá, že v Evropě se daleko víc zajímáme o to, co se děje v Kongu, které mimochodem tvoří půlku její rozlohy, než naopak – Evropa je v krizi, nemůže tedy investovat, a Afričané jsou velmi pragmatičtí.

András Forgách na základě děl některých autorů, kteří přijali pozvání na tuto diskuzi, včetně Žítkovských bohyň Kateřiny Tučkové poznamenává, že po globalizaci tu máme nový trend, a to „návrat do vesnice“. Moderátor nadhodí, zda se komunismus a globalizace k takové archetypální kultuře, jakou provozovaly hrdinky Tučkové knihy, nechovaly stejně. Zajímá ho ale hlavně druhá autorčina kniha Vyhnání Gerty Schnirch, podle něj typický evropský příběh o uprchlictví. Forgách se mladé autorky ptá, jak reagují na téma knihy její němečtí přátelé. „Je to pro ně nuda, odsun považují za uzavřenou kapitolu,“ odpovídá spisovatelka k moderátorovu překvapení.

Velký prostor dostává Kateřina Tučková na páteční večerní prezentaci Žítkovských bohyň v knihkupectví Massolit v jedné z mondénních ulic centra Pešti. Díky úplnému zákazu kouření před mnohými podniky postávají hloučky lidí a Budapešť tak trochu připomíná španělská pobřežní města, kde se začíná žít někdy po jedenácté v noci. Povídání české autorky k projekci snímků souvisejících s příběhem její třetí knihy tlumočí Róbert Gál, maďarský překlad úryvku Csomy Borbály čte asistentka oddělení bohemistiky katedry slovanských jazyků Filozofické fakulty ELTE a zároveň spolupracovnice Českého centra Budapešť Flóra Peťovská. (zde videoukázka; překlad celé knihy do maďarštiny je přes obrovský úspěch v České republice zatím otázkou: překladatelka nemá dosud objednávku nakladatele, kromě toho je velmi zaneprázdněna starostí o rodinu). Po skončení prezentace se vede živá diskuze, kterou vede redaktor blogu Szláv Textus (Slovanský text) propagujícího slovanské literatury v Maďarsku Gábor Hanzelik (ten na něm také zanedlouho publikuje interview se všemi třemi spisovateli). Diváci se o autorku i její poutavá témata zajímají. Pak následuje volná zábava. Zatímco je Kateřina na roztrhání, někdo si dává „nákladný hermelín“, jak je chybně označen v současnosti asi nejtypičtější artikl českých hospod, který v obchodu nabízejí k chutnému vínu.    

Massolit je jedním z nejaktivnějších nezávislých knihkupectví, která v Maďarsku, kde je největší část knižního trhu rozdělena mezi firmy Alexandra a Libri, vytvořila neformální síť. Z iniciativy skupiny deseti až patnácti takových obchodů vzniknul před několika lety festival Kis Könyves Éj, který má díky podpoře Vlámského zastoupení při belgické ambasádě, Českého centra a Polského kulturního institutu už dva roky mezinárodní parametry. V Budapešti i mimo ni v jeden večer paralelně probíhají čtení, akce je tedy podobná dnes už mezinárodně působící Noci literatury iniciované Českými centry, s tím rozdílem ovšem, že se nekoná na vyloženě neobvyklých místech. Večer Kateřiny Tučkové je jednou z akcí letošního ročníku Kis Könyves Éj. 

Hrabala považují Maďaři za svého

Sobotní diskuze, jíž se účastní Tomáš Zmeškal a která probíhá v prostoru veletrhu v rámci už 14. ročníku Festivalu debutů, je vydařenější než ta páteční, přesto, nebo možná právě proto, že má stejného moderátora. András Forgách se divákům snaží přiblížit práci spisovatele. Skupinky autorů mezi třiceti a šedesáti lety, které spojuje nedávno vydaný debut v maďarštině, se ptá i na tak obyčejné věci, jako zda píší raději ve dne, nebo v noci. Knihy má evidentně načtené, zajímá se o konkrétní témata, která v nich autoři rozpracovávají, u Tomáše Zmeškala o genetickou manipulaci. (Úryvky z debutů evropských autorů včetně medailonů s fotografií jsou v původním jazyce, anglickém a maďarském překladu otištěny v brožuře dostupné i na internetu.)

Tomáš Zmeškal absolvuje v sobotu na stánku nakladatelství Typotext také vlastní prezentaci Milostného dopisu. Diskuzi s autorem vede cca pro dvacítku posluchačů Gábor Hanzelik, který má připravené relevantní otázky. Zeptá se např., proč je Zmeškalův debut poskládaný tak komplikovaně nebo proč budí dojem fragmentárnosti. Diskuzi výborně tlumočí zřejmě nejhbitější maďarský překladatel László G. Kovács (který měl na starosti i překlad Zábranského Slabosti, jež vyšla s předmluvou respektovaného bohemisty Istvána Vöröse), jenž má prý až desetiminutovou paměť. Na Zmeškalovu knihu, která vyšla v Maďarsku na konci roku 2013, vyšlo již několik kladných recenzí. „To tak bývá, že kritiky překladů bývají daleko lepší než na knihu v původním jazyce,“ říká spisovatel, který se literatuře dlouhou dobu věnoval odborně a nyní vede kurz tvůrčího psaní.

Zmeškal mluví i o chystaném překladu Milostného dopisu do angličtiny. Ten snad do konce roku vyjde v Yale University Press v překladu Alexe Zuckera. Původně měl přitom tento titul překládat Paul Wilson, který měl ovšem před započetím práce autonehodu.

Ke konci rušného veletržního dne se na jednom ze stánků koná recepce autorů, kteří se účastnili Evropského festivalu debutů. Podávají se chlebíčky, nechybějí pagáče, pije se staráč, víno a odkudsi se vyloupne i Demänovka, slovenská obdoba naší Becherovky. Recepci zahajuje Michal Černý, ředitel Českého centra Budapešť, protože právě to letos v Maďarsku předsedá tamnímu klustru organizace EUNIC, která zde zahrnuje sedmnáct kulturních institutů a ambasád evropských zemí.

Ptám se Róberta Gála, jak je spokojen s letošní českou účastí na akcích kolem festivalu a proč byla vlastně letos tak hojná (minulého ročníku se zúčastnil jen jeden autor, Jaroslav Žváček, který předloni úspěšně debutoval knihou Lístek na cestu z pekla; reportáž z jeho návštěvy maďarské metropole v roce 2013 čtětezde). „Je skvělé, že jsme konečně mohli představit někoho, kdo má v maďarštině vydanou celou knihu, nikoli jen úryvek v brožuře festivalu. Katka Tučková měla původně přijet už loni, ale nakonec byla v termínu akce zaneprázdněna jinými povinnostmi. Tak jsme ji pozvali letos s Tomášem. David šel trochu mimo nás, jeho pozvání iniciovalo nakladatelství, které vydalo jeho knihu, potažmo Éva Karádi, která se angažuje v různých visegrádských literárních projektech a vede také maďarskou mutaci evropské kulturní revueMagyar Lettre. Samozřejmě jsme ale byli rádi, že se tu česká literatura představila v podobě hned tří jejích zajímavých zástupců.“ 

Michal Černý připomíná, že Budapešť nyní žije také výročím Bohumila Hrabala (viz blog pro všechny hrabalovské akce, články, ohlasy atd. v Maďarsku). „Různé akce vznikají i nezávisle na naší iniciativě a podpoře, Hrabal je v Maďarsku skutečně hvězdou, berou ho tu tak trochu za svého. Studenti bohemistiky na ELTE chystají v květnu k oslavě jeho výročí Příliš tichou narozeninovou párty. Kruh od Černého vola, spolek štamgastů pražského hostince na Loretánském náměstí, kam Maďaři s oblibou chodí, vyznává životní styl Hrabala a jeho hrdinů. Schází se mimo jiné ve vyhlášené Hrabalově pivnici na Rákocziho třídě. Tito výtvarníci, spisovatelé a pábitelé dali před několika lety dohromady bizarní výstavu artefaktů a dokumentů, které se vážou k Hrabalovi, včetně svých vlastních děl inspirovaných spisovatelovým životem či dílem. V květnu bude poté, co už kolovala po různých místech v Maďarsku, poprvé vystavena v Čechách, a to v Maďarském kulturním institutu v Praze.

Jiná výstava naopak putovala z Prahy do Budapešti. Majitel Galerie La Femme, Miroslav Lipina, pravidelně zadává umělcům, které zastupuje, tzv. domácí úkol. Letos měli tvořit právě na motivy Hrabala, resp. jeho díla. Výstup, který je myslím velmi pestrý, zajímavý, bohatý a líbivý, byl v únoru k vidění na Staroměstské radnici. Ještě před pár dny jsme měli expozici v Českém centru, teď se celá kolekce přesunula do města Tatabánya.

Hlavní akci k hrabalovskému centenáriu v Maďarsku jsme pořádali před dvěma týdny ve známém budapešťském klubu Loď A38. Tam jsme také vyhlásili výsledky soutěže krátkých filmů k Hrabalovu výročí Hrabal PUBlished (Hrabal Habbal). Sešlo se na třicet snímků různých žánrů, z různých zemí, různě starých či mladých, profesionálních či nezávislých tvůrců. Mezinárodní porota, v níž zasedal rektor budapešťské filmové a divadelní akademie Géza M. Tóth, překladatel Hrabala a bývalý velvyslanec v České republice György Varga a režisér Ivo Krobot, hlavní inscenátor Hrabalových děl jako její předseda, vybrala tři vítězné snímky – polský, italský a maďarský. Ivo Krobot se sdružením Serpens při té příležitosti prezentoval multimediální projekt Via Hrabal a zdejší bohemisté z ELTE i z okruhu blogu Szláv Textus (vedle Hanzelika také hlavní redaktorka blogu Németh Orsolya) společně s překladateli Istvánem Vörösem a Robertem Svobodou uspořádali o fenoménu Maďarský Hrabal diskuzní fórum. Celou akci sponzoroval Staropramen, a to včetně hlavní ceny pro vítěze soutěže: pěknou odměnu tisíc eur získal nakonec maďarský filmař Balázs Simonyi za film Tour,“ uzavírá ředitel Českého centra Budapešť.

Konečně vstalo slunce nad veletrhem

V neděli dopoledne se David Zábranský účastní diskuze evropských autorů, jejichž knihy vydala v maďarském překladu budapešťská divize francouzského nakladatelství L´Harmattan. Ještě před jejím zakončením vyráží v doprovodu zástupce tohoto knižního domu na jeho venkovní stánek, kde je na dvanáctou ohlášena jeho autogramiáda. David Zábranský vzpomíná, že se účastnil budapešťského Festivalu debutů před sedmi lety, a při té příležitosti se začalo jednat o vydání jeho knihy v maďarštině. Zmiňuje velký přínos Évy Karádi, která projekt dotáhla do konce, byť to trvalo tak dlouho. Maďarsko Davidu Zábranskému, zdá se, rozumí a český autor má Budapešť rád: loni tu strávil tři měsíce na visegrádském tvůrčím stipendiu, o němž psal také pro Portál české literatury. Dokončoval zde svou novou, zatím nevydanou knihu, zabývající se vztahy Čechů a Slováků od založení Československa do roku 1945.

U stolečku, za nímž David sedí na podobné židli, na jaké trůní rejžové při natáčení filmu, se k jeho překvapení pro podpis během pětačtyřiceti minut  skutečně zastaví pár lidí se zakoupenou maďarskou Slabostí. Nechybí ani obligátní fenomén knižních veletrhů, sběratel autogramů, tentokrát v inkarnaci starší drobné dámy, které nestačí ani podpis do dvou památníčků; poprosí českého spisovatele ještě o tři další autogramy na zvláštní lístečky.

Na rušné procesí lidí, kteří se v neděli vydali za knihami, se směje sluníčko, na nebi teď už bez konkurence mraků. Knihy ve venkovních stáncích už nemusejí chránit igelity. Budapešťský veletrh pomalu končí.

Jaroslav Balvín

 Více fotek Facebooku 

 

Zdroj: http://www.czechlit.cz/fotogalerie/tuckova-zabransky-a-zmeskal-v-budapesti/